BLOG: Soud nad Islámským státem

Porážka Islámského státu (IS) na území Iráku patří k nejvýznamnějším událostem loňského roku. Jiná věc je, co všechno se v hlavách ideologů IS zrodilo a ke komu všemu (a kde) se toto toxické myšlení prostřednictvím digitálního světa dostalo

Autor textu: Šimon Krbec

Text vyšel 13. ledna 2018 v deníku Mladá Fronta DNES

Extremistická organizace založená na pseudovýkladech islámského náboženství operovala na iráckém území od roku 2014 a vybudovala zde úspěšný administrativně-organizační aparát připomínající běžně fungující státní útvar. Na pozadí otevřeně genocidní ideologie se vůdcové, bojovníci a stoupenci IS dopouštěli na irácko-syrském pomezí zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a aktů barbarství, které svou šíří a způsobem provedení šokovaly celý civilizovaný svět.

Mezi zdokumentované zločiny, které podrobně popisují například oficiální zprávy vyšetřovacích týmů OSN, patří kromě systematického masového zabíjení i zotročování místních obyvatel, sexuální zneužívání žen a dívek, mučení vězňů, ale i destrukce památek světového kulturního dědictví. Vyšetřování na samotném iráckém území v roce 2016 prokázalo, že organizace Islámský stát usilovala o vyhlazení etnicko-náboženské komunity jezídů, a IS se tak zařadil do skupiny režimů páchajících akt genocidy.

Trvalo dlouhé čtyři roky zbavit IS vlivu na iráckém území. I když zbytky bojovníků stále ještě přežívají na několika místech v syrské poušti, je pravděpodobné, že samozvaný chalífát bude vytlačen i z celé oblasti Levanty. Co bude dál, nicméně tuší jen málokdo. Irácko-syrský pseudostát pod černobílou vlajkou plnil funkci fyzické základny, která poskytovala zázemí a přírodní a lidské zdroje pro další rozvoj ideologie, která si vytyčila za cíl vybudovat celosvětovou říši „pravého“ a jediného náboženství.

Ve schopnosti tuto ideologii formulovat a šířit prostřednictvím moderních komunikačních technologií dosáhl IS mimořádných úspěchů. Mezinárodní společenství může nyní jen s hrůzou očekávat, co všechno se v hlavách ideologů IS zrodilo a ke komu všemu (a kde) se toto toxické myšlení prostřednictvím digitálního světa dostalo. IS během uplynulých čtyř let dokázal sám sebe „prodat“ výrazně progresivněji než konkurenční teroristické organizace. Na rozdíl od nich se IS nespokojil s „pouhým“ vyhlášením globálního džihádu a války proti bezvěrcům, nýbrž nabídl potenciálním sympatizantům iluzi zcela nového světa, „nebeského království“ na zemi, jehož utopická vize dokázala obrátit na víru dokonce i mladé Evropany pocházející z typicky ateistického konzumního prostředí.

Tato úspěšná forma „virtualizace zla“ představuje riziko i do nejbližší budoucnosti. Jen málokterý současný expert či politik si dovolí tvrdit, že IS brzy zmizí z povrchu světa – přitom v iráckých věznicích čekají na soud tisíce podezřelých příslušníků této organizace, intenzita teroristických útoků slábne a evropské bezpečnostní složky pochopily, že nejefektivnějším způsobem boje s džihádisty je prevence. Namísto optimismu se však ve světových médiích spekuluje, zda další základnou islamistů bude některá z afrických zemí, nebo pohoří v Bosně a Hercegovině. Tuto ponurou náladu pochopili i samotní vůdcové IS, kteří prostřednictvím svých médií světu sarkasticky vzkázali, že ztráta syrsko-iráckého území je jen jednou z prohraných bitev.

Genocida v technologické éře

Přitom otázka další existence Islámského státu nezávisí ani tak na jeho samotných protagonistech, ale především na důsledném uplatnění práva na osvobozených územích. Jinými slovy, na budoucí podobu chalífátu bude mít zásadní vliv to, jakým způsobem budou zločiny spáchané IS na území Iráku a Sýrie prošetřeny a zda jejich pachatelé budou adekvátně odsouzeni. Nejedná se jen o případ IS. Tato organizace zároveň představuje model genocidní ideologie moderní technologické éry. Potrestá- ní jejích zločinů tak bude znamenat nejen spravedlnost obětem IS, ale i významné varování všem, kteří se pokusí tuto formu politického násilí v budoucnu napodobit.

O průběhu trestního stíhání členů IS na území Iráku nicméně zatím panují spíše pochybnosti. Během osvobozovací kampaně irácké a kurdské síly zajaly tisíce podezřelých džihádistů včetně stovek dětí. Podle prosincové zprávy Human Rights Watch (HRW), která se speciálně zabývá problémem odsouzení pachatelů IS, nemají irácké ani kurdské soudy jasnou strategii, jak z právního hlediska vůči islamistům postupovat. Zločiny jsou plošně posuzovány na základě obecných protiteroristických zákonů a soudní řízení tak dostatečně nerozlišují závažnost zločinů a míru provinění pachatelů. Podle hesla „když se kácí les“ se tak mezi odsouzené mohou zařadit i Iráčané, kteří byli na územích okupovaných IS zneužíváni k civilním činnostem.

Především však hrozí, že nejzávažnější zločiny spáchané příslušníky IS (zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a akt genocidy) nebudou potrestány, respektive vůbec projednány. Podle zjištění HRW zatím nejsou ani dostatečně uspokojeny nároky obětí, zejména členů jezídské komunity, vůči nimž se IS dopustil nejtěžších zločinů včetně spáchání aktu genocidy. Podle jezídských představitelů nejsou ze strany iráckého státu známy způsoby odškodnění a oběti nemají odpovídající přístup k soudním projednáním. Irácká administrativa sice prohlásila, že zřídila zvláštní komisi pro vyšetřování zločinů spáchaných proti jezídům; tato komise – jak už to bývá – však nemá k dispozici žádný rozpočet ani zázemí.

Spravedlnost pro oběti genocidního násilí je přitom jedním ze základních předpokladů, jak se země a státy mohou účinně vyrovnat s hrůzami genocidního násilí. Typickým příkladem, kdy spravedlnost nebyla zjednána, je historický případ genocidy Arménů během první světové války. Rozsudky poválečných soudních tribunálů byly anulovány a výsledkem bylo jen další násilí a pocit křivdy. Situaci v Iráku navíc komplikuje skutečnost, že tato země má v současnosti omezené možnosti, jak nejzávažnější zločiny proti lidskosti důkladně a detailně vyšetřit. Rada bezpečnosti OSN vloni v září jednohlasně přijala rezoluci, kterou pověřila generálního tajemníka zřídit vyšetřovací tým k zajištění důkazů o zločinech proti lidskosti spáchaných IS na iráckém území. V průběhu vyšetřování nicméně tento tým odmítl zajištěné důkazy předávat iráckým soudům, a to z toho důvodu, že vůči pachatelům IS je uplatňován trest smrti. Generální tajemník OSN Antonio Guterres ani ne měsíc po zřízení vyšetřovacího týmu prohlásil, že OSN nebude tuto „barbarskou praxi“, která nemá ve 21. století místo, podporovat.

Porozumět motivaci

Bez důkazů ani odpovídajícího právního rámce se však genocidní ideologie odsoudit nedá. Genocidní násilí není „pouhý“ terorismus, ale jeden z nejsložitějších právních a sociálně psychologických problémů lidských dějin. Očekávat řešení tohoto problému od administrativy země dlouhodobě zmítané násilím a vnitřním chaosem je v zásadě naprosto naivní. Účinným nástrojem zjednání spravedlnosti by mělo být mezinárodní právo a jeho instituty. Bohužel pravděpodobnost, že zločiny IS bude řešit Mezinárodní trestní soud (ICC), je v tuto chvíli mizivá. Navzdory skutečnosti, že organizace Islámský stát představuje globální bezpečnostní hrozbu, která se potenciálně může dotknout kterékoli země světa, mezinárodní společenství nemá dostatečnou politickou a morální vůli překonat právní i praktické problémy, které by bylo nutné vyřešit. Jestliže je za současné situace pachatele IS nemožné postavit před Mezinárodní trestní soud, nabízí se zároveň vcelku logická otázka, k čemu vlastně tento soud je.

Soudní procesy v případě pachatelů genocidního násilí však nemají význam pouze v oblasti spravedlnosti a práva. Jsou zároveň důležitým zdrojem poznání mechanismů, které vedou ke spáchání „zločinu všech zločinů“. Norimberský tribunál po druhé světové válce znamenal předěl nejen z hlediska posuzování válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, ale i v celkovém porozumění psychologie pachatelů masového násilí a jejich motivace. Každým dalším soudním řízením se toto poznání rozšířilo.

Ponechat pachatele z řad IS „nedokonalé spravedlnosti“ se může v blízké budoucnosti osudově nevyplatit.

Rubriky: Blog | Napsat komentář

Trest za „zločin beze jména“

9. prosinec je Mezinárodním dnem důstojnosti obětí zločinu genocidy. Cesta k uznání genocidy, která je přirozená lidské povaze, přitom nebyla jednoduchá. Začala u jednoho polského právníka, který nepochopil, jak může být vražda jednoho člověka víc než vražda milionů.

Psal se 15. březen 1921 a v berlínské čtvrti Charlottenburg byl zastřelen Talat Paša, jeden ze strůjců genocidy Arménů, Řeků a Asyřanů během první světové války. Ministr vnitra osmanské vlády, kterého o dva roky dříve v nepřítomnosti odsoudil turecký válečný soud k trestu smrti, se stejně jako další představitelé mladotureckého režimu vcelku bezpečně skrýval v zahraničí.

Revoluční frakce nově vyhlášené Arménské republiky se s tímto stavem nehodlala smířit a vzala spravedlnost do vlastních rukou. Pod krycím názvem „operace Nemesis“ (podle řecké bohyně odplaty) vznikl plán na likvidaci hlavních pachatelů genocidy. Kromě Talata byli terčem akce i zbylí dva členové tzv. triumvirátu, který osmanskou říši dovedl k vojenské, politické a morální katastrofě.

Berlínský atentát vzbudil v evropských médiích značnou pozornost. V době, kdy Talatův kat, mladý arménský revolucionář Soghomon Tehlirjan, čekal v berlínském vězení na soud, se o případ začal intenzivně zajímat student lingvistiky na univerzitě ve Lvově, Rafael Lemkin (na snímku). Svého profesora se zeptal, proč Arméni Talata jednoduše nezatkli. Profesor Lemkinovi odpověděl, že neexistuje žádný zákon, na základě kterého by Talata bylo možné zatknout. Lemkin se zamyslel a řekl: „Pro Tehlirjana je zločinem, když zabije jednoho člověka, ale vražda více než milionu lidí zločinem není? V tom je přece zásadní rozpor!“

O čtyři roky později Lemkin zahájil studia práv a svůj následující život zasvětil jedinému cíli: dát „zločinu beze jména“ právní a vědecké označení. Inspirován událostmi první světové války již v roce 1933 navrhl první koncepci mezinárodního práva zakazujícího a trestajícího zločin vyhlazení národnostních, etnických a náboženských skupin. Podle jeho představy měl být tento mezinárodní zločin postihován univerzálně kdekoli na světě, obdobně jako otrokářství nebo pirátství.

Jeho návrh byl ve stejném roce veřejně prezentován na konferenci mezinárodního práva v Madridu. Lemkin se jí nemohl osobně zúčastnit – symbolicky z toho důvodu, že tehdejší polský ministr zahraničí Józef Beck toužil po přízni nacistického Německa a mladému právníkovi odmítl vydat cestovní doklady. Účastníci konference návrh přijali velmi rezervovaně. Během jeho prezentace, ve které mimo jiné zazněla varující věta „když se to stalo jednou, stane se to znovu“, konferenční sál na protest opustila německá delegace.

Dějiny však daly Lemkinovi za pravdu. Adolf Hitler měl dostatek času a zdrojů k přípravě a zahájení světové vyhlazovací války, během níž byly systematicky vyvražďovány celé skupiny obyvatel evropského kontinentu. To vše se mohlo stát i díky apatii mezinárodního společenství, které jen velmi chabě reagovalo na zločiny spáchané osmanskou říší během první světové války. V roce 1942 dokonce nechal Hitler převézt Talatův popel do Turecka, kde nová kemalistická republika zrušila všechny soudní rozsudky týkající se zločinů první světové války a Talata Pašu uctila jako národního hrdinu.

Lemkin získal k prosazení svého cíle novou půdu pod nohama. Vzhledem ke svému židovskému původu musel již v roce 1940 opustit Polsko. Přes Švédsko, Rusko a Japonsko se dostal do Ameriky. Zde napsal své hlavní dílo – knihu Vláda sil Osy v okupované Evropě, ve které představil právní a vědeckou koncepci nového pojmu genocida (novotvar z řeckého genos – kmen a latinského caedere – zabíjet).

Američané však Lemkina začali brát vážně až po vstupu Spojených států do světové války. Teprve přímá konfrontace amerických vojsk se zločiny nacistického Německa a jeho japonského spojence ukázala, že koncept genocidy popisuje něco zcela reálného a přítomného. Poválečná atmosféra vyrovnávání se s barbarskými zločiny představovala ideální příležitost pro prosazení konceptu genocidy do mezinárodního práva.

Během norimberských procesů se zločin genocidy stal součástí obvinění, nicméně tribunál nakonec nacistické pohlaváry odsoudil za zločiny proti lidskosti. Na půdě Organizace spojených národů (OSN) potom přes odpor některých diplomatů, třeba z Velké Británie, vznikla Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy, vůbec první mezinárodní lidskoprávní úmluva, kterou Valné shromáždění schválilo 9. prosince 1948.

Lemkinova vize a celoživotní úsilí tak došly svého naplnění. „Zločin beze jména“, o kterém mluvil ve slavném rozhlasovém projevu Winston Churchill v srpnu 1941, se stal pevnou součástí mezinárodního práva – jako zločin „spáchaný v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“.

Jaký je význam Lemkinova díla po bezmála sedmdesáti letech? Kritici autorů Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy poukazují především na fakt, že se po druhé světové válce nepodařilo zabránit vzniku a eskalaci dalších případů genocidního násilí, a dále že je velmi obtížné pachatele zločinů na základě této právní úmluvy odsoudit.

S každou novou genocidní epizodou lidstvo znovu propadá do deprese – ať to byla Kambodža, Rwanda, násilí v bývalé Jugoslávii, Jižním Súdánu, nebo v posledních letech na  území Sýrie a Iráku.

Opakující se chyba

Otázkou nicméně je, kolika jiným případům se díky hrozbě mezinárodního postihu podařilo preventivně zabránit. Hodnocení prevence je vždy obtížné, navíc Lemkinovým hlavním cílem bylo zločin z právního hlediska definovat.

Autoři Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy si byli dobře vědomi skutečnosti, že genocida je stále se opakujícím průvodním jevem lidského druhu bez ohledu na místo, čas a kulturní podmínky. Zabránit genocidnímu chování lidských společností se nikdy nepodaří zcela a úplně – a to z toho důvodu, že „imunní“ vůči páchání genocidy je pouze společnost, která si riziko vlastní nebezpečnosti uvědomuje.

V tomto duchu je nutné vnímat i Lemkinův odkaz. Jeho definice jsou možná poplatné době první poloviny 20. století a celá koncepce až příliš spoléhá na účinnost nástrojů vymahatelnosti mezinárodního práva. Faktem však zůstává, že do oblasti vědeckého bádání, mezinárodní politiky a filozofie Lemkin uvedl zcela novou kategorii.

Ta se řadě lidem nemusí líbit. Zejména těm, kteří věří v nedotknutelnou výjimečnost lidského druhu, nadřazenost určitého civilizačního okruhu, nebo v principu těm, kteří si o člověku naivně myslí, že se v jeho jádru nachází pouze dobro.

Není jistě náhoda, že v roce 2015 Organizace spojených národů prohlásila 9. prosinec – den přijetí Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy Valným shromážděním – jako Mezinárodní den připomínky a důstojnosti obětí zločinu genocidy a prevence tohoto zločinu.

V tento den si má lidstvo připomenout utrpení všech obětí genocidního násilí bez výjimky. Po téměř sedmdesáti letech je tak globální společenství konfrontováno s dalším odkazem Lemkinova díla. A sice s nutností přijmout skutečnost, že mezi oběťmi genocid nejsou žádné kvalitativní rozdíly, že jejich utrpení je srovnatelné a hodné úcty kdekoli na světě.

To předpokládá mezinárodně uznat celou řadu popřených, zpochybňovaných nebo zapomenutých případů genocidního násilí. Především to ale znamená vzdát se určitých principů náboženství, politiky a přirozeného lidského myšlení.

Zda je tato vize alespoň na jeden den uskutečnitelná, ukážou až dějiny.

Autor textu: Šimon Krbec

Text vyšel 10. prosince 2016 v deníku Mladá Fronta DNES

Organizace spojených národů si 9. prosince připomíná památku obětí genocidního násilí. Pietní den určený všem obětem genocid v lidských dějinách OSN vyhlásila v loňském roce. „Mezinárodní den připomínky a důstojnosti obětí zločinu genocidy a prevence tohoto zločinu“ odkazuje k přijetí Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy Valným shromážděním OSN 9. prosince 1948.

Tato první mezinárodní lidskoprávní úmluva byla do značné míry výsledkem celoživotního úsilí Rafaela Lemkina (1900-1959), polského právníka židovského původu.

Jeho hlavní dílo, Vláda sil Osy v okupované Evropě (Axis Rule in Occupied Europe) vyšlo v roce 1944 ve Spojených státech amerických a je považováno za jedno z prvních průkopnických děl systematického studia genocidního násilí. V knize Lemkin představil právní a vědeckou koncepci nového pojmu genocida (novotvar z řeckého genos – kmen a latinského caedere – zabíjet).

V rámci „Mezinárodního dne připomínky a důstojnosti obětí zločinu genocidy a prevence tohoto zločinu“ se v budově OSN koná připomínková akce, která je věnována roli mezinárodních a národních aktérů v prevenci genocid.

Rubriky: Dokumenty | Napsat komentář